Úvodní stránka > Články > Jak jde život s Kirbi

Jak jde život s Kirbi

V lednu 2009 jsme si od pana Navrátila z Chovatelské stanice Z Dolního konce přivezli maličkou Kirbinku. Měli jsme strach, aby ji naši dva raubíři (Matýsek 5 let a Adámek 3 roky) nerozmačkali, ale dopadlo to dobře. První den sice trošičku smutněla, ale vše zachránil svetr od nové paničky, do kterého se mohla zachumlat. Kluky si hned zamilovala a jak se k nim mohla někam zavrtat do pelechu, byla spokojená.

Původně jsme od taťky měli sice povoleno, že Kirbi bude obývat pouze verandu, ale nakonec ovládla celý náš dům. Samozřejmě, že nejlépe jí je v peřinách, ale z těch se ji snažím vyhánět:-)

Postupně jsme ji seznámili i se všemi našimi zvířátky. Doma máme ještě kočičku Peggy, která se ji nejdříve trošku bála, ale teď už spolu občas spí na gauči a Kirbi ji trpělivě nechává jíst ze své misky – když ta kočička tak pěkně papá, tak ji přece nebude rušit. Venku je ještě teta Daisy (ovčanda), která naštěstí všechna zvířátka miluje a nikdy by ji neublížila (když na některých fotkách to vypadá jinak J). Holky spolu dovádějí venku, okusují se, štěkotem odrazují vetřelce od plotu nebo se prostě jen válí na sluníčku.

Největší strach jsme měli z Garpíka (Cane Corso), kterého má ségra. Přece jenom je to 60 kg živé váhy. Ale Kirbi si ho hned omotala kolem tlapky, tak nebylo co řešit. Garpík vždy lehnul aby na něj došáhla a hezky si spolu hráli. Kirbi mu teda vždy všechny hračky ukradla, ale on je džentlmen, tak se nechal.

Postupně jsme zjistili, že Kirbi není takový ťuňťa, jak se zdá na první pohled, ale spíše ředitelka vesmíru. Na procházkách musí mít vždy přesný přehled, kde se kdo nachází a nedejbože, když jí zmizí z dohledu. To pak všchny nahání na jednu hromadu, aby se někdo neztratil. Bitky Daisy, Garpíka a teď už i Angii (ségřina Anglická Bulteriérka) bedlivě sleduje, poletuje v dostatečné vzdálenosti kolem a vše hlasitě komentuje - jejímu ňafání říkáme důvěrně ultrazvuk.

V létě jsme začali tu naši princeznu připravovat na výstavu. Nejdříve jsme to byli zkusit ještě ve dorostu, abychom se obě „otrkaly“ a potom už do třídy mladých. Pózování ji docela jde-ikdyž tedy hlavně doma, ale výstavy jí stresují snad ještě víc než mě.

Vzhledem k tomu, že naši kluci nadevše milují vodu, bylo také potřeba naučit Kirbi plavat. Šli jsme na to velmi pomalu, Garpík vydatně předváděl ukázky a jednoho dne se Kirbi rozhodla, že přece jenom bude muset jít kluky zachránit a připlavala k nám. Má sice dost zvláštní systém plavání – co nejvíce vykulit oči a pro jistotu kormidlovat ocasem, ale ve vodě je ráda a překvapivě dokáže uplavat velké vzdálenosti a je dost vytrvalá. Zvlášť když je na břehu Angii, tak to radši plave k někomu na záda, než by do sebe nechala pořád rýt tím jejím „rypáčkem“.